
Když tento příspěvek sem píšu, tečou mi slzy po tváři. Snad z rozčílení možná z odvahy. Včera, dnes a zítra obracím se k tomuto světu a pokládám mu otázku proč je tak nespravedlivý, proč existují kreténi? Lidi, o kterých píšu asi už tuší, pár nadávek, vykřiků, jak se tu sluší. Já přenádherné básně psal a teď mam v očích žal. Srdce už ale nebolí, už dlouho ne. Stokrát si přál, aby to byl osud a on to zmar. Zbytečné hodiny života a smrti, velké přízraky co život bortí. Mám dost toho nespravedlivého světu, plný války a hněvu. Poesii skládám jako jeden z mála, někomu se líbí, někdo jen fláká, pár veršů beze smyslu, chci dokázat svou pravdu do úsvitu. Já pravdu mám, Óóó má země česká, chci se ti klanět až budeš čistá. Kdo nechápe, neví o čem jsou tyto verše, jsou o výhře, prohře i o osudu bezmyšlenkovitých lidí, kde Ivana i Ribu vidí. Jsou i o celkové povaze čechů, jak si krademe a boříme svou zem, která je pro tebe i pro mně domovem. Proč tedy jsou zákony, proč jsou soudy? Proč lidi nedovedou souhry? Někdy si přeju lítat prostorem, ikdyž lítám, je tu však odpor co věčne vídám. Rosu na spadlých kmenech stromů, mechy porostlé skály jihočeské krásy domů, vše dominuje někde v dáli. Tohle není ta zem, kterou jsem si přál, tohle je pouze iluze, které jsem král. Nemam slov, nemam nápady, lepší je vzlykat a kochat se západy :'(